Mentální intersubjektový korelát formy ↗lexému ve vědomí uživatele. Jednotlivé tvary lexému mají týž l.v., avšak liší se významem gramatickým. Např. tvary dítě – děti mají různé gramatické významy, tj. sg. × pl., jejich l.v. je však týž, tj. ‘lidské mládě’. Vztah mezi oběma druhy významů je v různých jaz. různý: to, co jeden jaz. vyjadřuje pomocí gramatických prostředků, může jiný vyjádřit lexikálně.

Jednou z možností, jak lze popsat strukturu l.v., je dekompozice jeho na dílčí sémantické komponenty, tzv. ↗sémy. Tento přístup, založený na jazykovědném pojmu sém, dává možnost postihnout paradigmatické významové vztahy mezi lexikálními jednotkami, jako jsou např. ↗synonymie, ↗hyponymně-hyperonymní vztah, ↗meronymně-holonymní vztah, ↗opozitnost, lingvistickou teorií (tyto vztahy lze popsat i jinak, např. pomocí ↗množin).

L.v. je jaz. protějškem pojmů ↗intenze (obsah) a ↗extenze (rozsah), užívaných nejen v lingvistice, ale i v logice a filozofii. Zjednodušeně řečeno: intenzí se rozumí hierarchicky uspořádaný soubor relevantních sémů pojmu x, extenzí se rozumí souhrn všech entit, které jsou denotátem pojmu x. Mezi extenzí a intenzí pojmu je vztah: zvětšení intenze znamená nutně zmenšení extenze a naopak: pes × kokršpaněl.

V rámci l.v. se zpravidla rozlišuje složka pojmová a složka pragmatická. Do pojmové složky významu // nocionální složky významu // kognitivní složky významu // konceptuální složky významu patří (1) vrstva denotativní, vyjadřující vztah k ↗denotátu znaku, (2) vrstva kolokační, odrážející význam slova na základě obvyklé kombinace (např. pes – štěká / kouše / ^?šlápl do kaluže / *zavraždil kočku / *zbledl). Do pragmatické složky významu patří (1) vrstva konotativní (např. o ženě – ‘slabá, křehká’), (2) vrstva afektivní, emocionální, odrážející pocity a emoce mluvčího a zahrnující i zdvořilost apod. Vrstva kolokační se částečně týká i složky pragmatické. Na větném zapojení lexému jsou závislé další dvě vrstvy patřící do pragmatické významové složky, a to vrstva tematická, daná organizací textu, především slovosledem, důrazem apod., a vrstva stylistická, daná okolnostmi užití lexému. Podobně už ✍Leech (1974) rozlišuje následující typy významu: (1) konceptuální a (2) asociativní. Konceptuální význam je základní, pokrývá věcný obsah a je dán vztahem k denotátu. K asociativním typům významu patří význam (a) konotační (individuální význam vycházející ze zkušenosti mluvčího se světem, např. žena – křehká, vrtkavá), (b) kolokační (implikován lexémy, které se s výchozím lexémem objevují nápadně často, např. štěkat a pes), (c) sociální (objevuje se u těch lexémů, kterými se nastoluje sociální vztah s posluchačem, např. ne/zdvořilost oslovení pane a chlape), (d) afektivní (odráží osobní pocity, postoje a hodnocení mluvčího, např. nadávka vole), (e) reflektovaný (vyvolán asociací s jiným významem téhož lexému, např. zadek – zadní část stavby a zadní část lidského těla) a (f) tematický (lexém ho nabývá v důsledku sledu slov v textu a organizace promluvy). V důsledku působení kontextu se l.v. aktualizuje ve smysl.

Typy l.v. se mohou členit (a) podle kontextové zapojenosti na významy kontextově autonomní (např. slovo úterý má ve všech kontextech význam ‘druhý den v týdnu’) a kontextově vázané (např. slovo pes má v kontextu x význam ‘domestifikovaná štěkající šelma’, v kontextu y význam ‘zlý člověk’), (b) v rámci polysémního lexému na primární a sekundární (např. slovo kočka má primární význam ‘domestifikovaná mňoukající šelma’, sekundární význam ‘hezká holka’), popř. základní a odvozené, přenesené, (c) podle frekvence na centrální (hlavní, uzuální) a periferní (okrajové, okazionální apod.).

S l.v. těsně souvisí ↗význam slovotvorný (význam strukturní), který může odpovídat l.v. (srov. pomocník ‘kdo pomáhá’), zpravidla však je mezi oběma druhy významů rozdíl daný ↗lexikalizací a jaz. vývojem, srov. poručník – nikoli ‘kdo poroučí’, ale ‘kdo opatruje nezletilé dítě’.

Popis l.v. je charakteristický především pro zpracování jednojazyčného ↗výkladového slovníku (viz také ↗slovníková definice). Měl by být lingvistický (tj. neměl by mít rysy encyklopedických slovníků n. vědeckých definicí pojmu, ač l.v. a ontologie spolu souvisejí, např. význam slov denotujících barvy není definován jako ve fyzice pomocí rozsahu vlnových délek a rozsahu frekvencí, např. červená: 625–800 mn ~ 480–375 THz, ale jinak, např. červená: ‘barva krve’), neterminologický, přímý, strukturní, tj. založený na analýze významových komponentů, sémů (problémem je však významová vágnost lexikálních jednotek přirozeného jaz., současná lexikografická praxe proto možnost vystižitelnosti l.v. nutnými a dostačujícími rysy přehodnocuje) a měl by užívat frekventovaných prostředků. Probíhá v pěti etapách: první, denotativní etapa je ještě těsně spojena se zjišťováním vztahu lexému k mimojazykové skutečnosti. V druhé etapě, signifikativní, se už přechází od extenze k intenzi a od pojmu k významu. Ve třetí etapě, etapě formálního výzkumu oblasti užití daného lexému, se hledá jeho distribuční a valenční struktura, např. záviset: 1. věc aj. / nečlověk – ‘být proměnlivý podle’ – člověk/nečlověk, např. výše daně závisí na celkových příjmech, 2. věc aj. / nečlověk ‘být určován, rozhodován’ – člověk/nečlověk, např. zbytek nákladů závisel na sponzorech. Ve čtvrté etapě se zjišťují vztahy paradigmatické, k systému lexikálních prostředků (zejména polysémie × homonymie, opozitnost, synonymie, hyponymie a hyperonymie aj.), a syntagmatické, kombinatorické vztahy (zejména valence, typické kolokace aj.). Pátá etapa je etapou rozčlenění sémantického spektra na významy. U pragmaticky zatížených lexémů je třeba též naznačit situaci, v jaké se jich nejčastěji užívá, popř. typy denotátů, na jaké se nejčastěji vztahují. Takto jsou např. popsány frazeologické jednotky v ✍SČFI, 2009. Při zpracování diachronního slovníku je navíc důležitá rekonstrukce l.v. Týká se především nedostatečně doložených lexémů. Jedním z hlavních problémů je tu vztah k denotátu, tj. označované skutečnosti. Vedle studia lexikálních mikrosystémů je třeba věnovat pozornost i mimolingvistickým pramenům; viz např. ↗metoda Wörter und Sachen. Dalším problémem je vztah mluvčích k označované skutečnosti v historické době a v současnosti, tj. posun významu v oblasti složky pragmatické (např. slovo husita mělo v době svého vzniku citově negativní hodnocení, neboť šlo o označení ze strany odpůrců tohoto hnutí). Někdy se naopak může lišit složka kognitivní, pojmová, daná časově proměnlivým stavem poznání světa a přírody (srov. nedostatečnou znalost exotických zvířat v minulosti). Je typické, že nové poznání neznamená vyřazení lexému ze slovní zásoby (např. slovo atom ‘ne‑dělitelný’ je v jazyce stále, i když už se dávno ví, že jeho denotát není ne‑dělitelný). Viz též ↗konotace.